The Messiah-prolog

27. července 2008 v 13:10 | Májushe und Trina |  The Messiah
Atoři: Mája & Adelaide Cordella
Žánr: Slash i het, obsahuje lehce masochistické scénky
Pár: Arian Bellkins & Valnetin Mercézze
Přístupnost: NC-17
Varování: příběh obsahuje homosexuálně ladění scény
Shrnutí: milujete někoho tak moc, že byste kvůli němu obětovali svůj pozemský život? Svou smrtelnost?? Sama sebe???
Nedokázali byste to…
Přiznejte si to otevřeně. Pochybujeme, že je ve Vašem životě osoba Vám tak drahá, že obětujete vše, pro co žijete. Čemu věříte. Svůj ideál.
Pochybujeme…
Známe pouze jediného člověka, který není člověkem, a který žil, žije a bude žít láskou. A věřte nám, přežije nás všechny. Obětoval vše. Pro lásku k tyranovi! Pro lásku k hrdinovi! Pro lásku… k upírovi!!
Směšné, říkáte si?
Upíři přece nejsou! Neexistují!!
Ale my Vám dokážeme, že ano! Dokážeme Vám, jak moc se člověk dovede změnit díky lásce. Vezměte si z toho to nejlepší a učte se. Učte se s Arianem poznat lásku a s Valentinem najít odpuštění.

Prohlášení: Tento příběh je psaný na motivy Japonské hry Messiah. Naše verze příběhu s ní však nijak nesouvisí! Vypůjčily jsme si pouze podobu a s ní související charakter jednotlivých postav.

Vždy si byla tak krásná. Hm…" pronesl Mercézze, když česal svou malou sestru. "Tak strašně moc se podobáš matce." pročesával její dlouhé světlé vlasy a ona si broukala písničku.

Byla tady vždy. Jeho sestřička. Krásná Lilly. Vždycky se o ni staral a nikdy neměl pocit, že by mu to snad vadilo. Nikdy nepocítil nechuť k tomu být jí nablízku. Den co den ji česal. Povídal si s ní a poslouchal její broukání.
Potřeboval ji.

Protože byla jediná. Jediná, která tu ještě zůstala. A proto ji musel chránit. Protože mu byla tak drahá. A taky proto, že její ztrátu by on sám nepřežil.

"Valtíku?" vyrušil jej z přemýšlení její tenký hlas. "Ještě mě česej!" zaprosila a pohlédla mu do očí. Uviděla vzpomínky, které se i jí často honily hlavou.

Valentin vzal kartáč a znovu a znovu ji projížděl hustými vlasy.

Stalo se to před dvanácti lety, o Vánocích, když byly Lilly dva roky. Jejich matka zmizela neznámo kam. Otec uprchl. Nevrátili se, ani jeden. Valentin stál pod vánočním stromkem, v náručí svíral svou malou sestru a utěšoval ji. Lhal, že to bude dobré a že ji nikdy neopustí…

O dva měsíce později, po zmizení hlavy rodiny, vyvrhla mrazivá řeka, protékající hlavním městem, tělo zmučené lady Mercézze. Na rukách měla škrábance, po celém těle modřiny a zduřelý jazyk, coby známka udušení, měla zapadlý hluboko v krku, který byl rozdrásaný kousnutím jakési divoké zvíře… Nikdo nevěděl, co se s lady Ellizabeth Mercézze dělo, předtím než konečně podlehla udušení.

Valentinovy se vybavoval její hlas. Pozoroval matku, když vyčesávala jeho drahé sestřičce vlásky do vysokého ohonu…

"Má krásná princezna," šeptala matka. "A její chrabrý rytíř."

Otec byl naopak ztělesněná přísnost. Nikdy Valentina nepochválil, natožpak aby řekl jediné milé slovíčko. Po pohřbu lady Ellizabeth se lord Mercézze vrátil.

Valentin ucítil v očích slzy. Nikdy matce ani otci neodpustil, že je opustili. I když si dobře uvědomoval, že to nebyla jejich vina, nemohl ze sebe dostat pocit křivdy a šrámy ublížení, které mu roky osamocení uštědřily, byly příliš hluboké.

V deseti letech převzal zodpovědnost za dvouleté dítě. Když je úřady rozdělili, a každého poslali do jiného útulku pro děti, Valentin utíkal, vždy za svou sestrou.

Ale teď už jsou konečně spolu.

"Konečně." vydechl Valentin a Lilly se otočila.

Pohlédla na něj s klidem a láskou v modrých očích. Ten pohled jej vždy naplnil pocitem bezpečí.

Pocit bezpečí bych měl dodávat já. Ne ona!

"Ale ty mi jej dáváš!" Valentin se překvapeně ušklíbl.

Jako by mi četla myšlenky.

Ale tak to bylo vždycky. Lilly je taková. Dokáže se vcítit do druhých. Do jejich pocitů. Ale nejvíce právě do Valentina. On je ovšem snadno prohlédnutelný. A navíc ho zná tolik let. Byl to vždy hodný starší bratr. A vždy bude!

Navždycky. Prolétla jí hlavou myšlenka.

Náhle se otevřely dveře a do pokoje vstoupila Janet. S odporem v očích pohlédla na Lilly. Valentin jí oplatil pohledem stokrát chladnějším, než byl ten její.

Janet byla vysoká žena tak třicetiletého vzhledu. Její pravý věk se však dal jen stěží určit. Stala se nemrtvou dříve než on. Byla u toho, když jeho matka zemřela, byla u toho, jakmile převzal otcovu povinnost vládnout upírům. Stal se císařem, hlavou své organizace. Janet mu sloužila ráda a oddaně, s něžnou vzpomínkou na lorda Mercézze. Avšak Valentinovy vlastní schopnosti jí zvysoka převyšovaly.

"Limuzína je připravena, pane." Řekla uctivě a poklonila se.

Měla klasickou uniformu, jenže na Valentinovy poměry až příliš krátkou sukni. Ačkoliv byla Janet ženou atraktivní, nestačila mladému lordovi v jeho fantaziích.

"Děkuji," odsekl stroze.
Lilly zvedla malé zdobené zrcádko a v jeho odrazu pohlédla na svého bratra. Usmáli se na sebe. Pak se Valentin sehnul, nabídl své sestře paži a společně zavěšeni vyšli z ložnice.

Scházeli s velkého schodiště, do renesančně stylizované haly. Mercézze Manor byla nejkrásnější památkou jejich hlavního města. Zámek z šestnáctého století, jenž se ve vynikající formě zachoval až do dnes.

Lilly obývala celé levé křídlo, pravé vlastnil lord Mercézze. Jeho sestře bylo zakázáno chodit tam, nebo navštěvovat sklepení. Z bezpečnostních důvodů samozřejmě. Valentin nechtěl, aby jeho drahá sestra ztratila iluze o svém bratru.

To by jej zničilo. I o ni, o poslední věc v životě, přijít.

Když došli k obrovským dveřím, vedoucím na zahradu,zeptal se mladý Mercézze své sestry: "Těšíš se, princezno?" v jejích očích okamžitě začaly tancovat plamínky radosti.

"Těším se bratříčku! A pořád mi ještě nechceš prozradit to tajemství, kamže to jdeme??" mrkla na něj šibalským pohledem.

"Nech se překvapit, malá!" tajuplně se usmál a lehce otevřel dveře. Pro něj to nebyl žádný problém, ale kdyby je chtěla otevřít Lilly, asi by jí to dělalo problémy.

Kráčeli po kamenném chodníčku. Lilly se nikdy nepřestala podivovat nad krásou zahrady. Valentin jí vyprávěl, jak něžně se o ni jejich matka starala. A teď se o ni staral on. Všude kvetly keře bílých růží a dotvářely melancholickou atmosféru celého sídla. Otec by tohle nejspíš nikdy nepochopil. Nikdy o takovéhle věci nestál. Lilly nechápala, jak si ho mohla tak něžná bytost, jako byla matka, vzít.

Když prošli téměř celou zahradou, otevřel Valentin své sestře dveře černé limuzíny. Vincent, řidič a majordomus rodiny Mercézze, obešel vůz a otevřel svému pánu dveře na druhé straně.

"Děkuji, Vincente." Zašeptal mladý lord.

Řidič pomalu vyjel. Po celou cestu mlčeli. Lilly přemýšlely, kam ji asi veze a Valentin se díval z okna. Právě začalo pršet. Proudy vody smáčeli ulice a po tmavých oknech auta stékaly kapky vody. A odplavovaly Valentinovi starosti.

Dnešní den si užijeme! Hlavě Lilly.

Otočil se a usmál. Ona mu úsměv oplatila. Ale to už přijížděli k cíli. Vystoupili před kolosální budovou divadla v hlavním městě. Byla jedna z nejkrásnějších, kde se konaly opery i pod otevřeným nebem. Dnes však, kvůli dešti, byl program přesunut do vnitř.

Řidič Vincent vytáhl černý deštník a přispěchal svým pánům posloužit, aby si nezmáčeli své večerní róby. Dnešní večer bude speciální!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama