Anděl 2/2 konec....

15. června 2008 v 18:27 | Májushe und Nikolette |  *- -*slashe povídky*- -*
"Dík. Jsem rád, že se mi to povedlo. Tvoje představa byla trochu mlhavá a měl jsem strach, že udělám chybu. Á, ano, smíš si sáhnout, ale nic neucítíš," reagoval anděl na nevyřčenou otázku, "a polož si ten talířek. Už sis to rozsypal, nešiko."
Martin natáhl ruku, ale na půli cesty to vzdal a anděla se nedotkl.
Ten pokračoval v hovoru: "Před chvilkou, když jsi uvěřil, že jsem opravdu anděl, jsi mi chtěl položit dvě otázky. Ta první, jestli mám jméno, je milá. Dík, ale my andělé nemáme jména. Jsem jen… anděl. Druhá tvoje otázka je složitější. Chceš vědět, jestli je Bůh, když už jsou andělé. Tak poslouchej a nemysli tak rychle, takto nestačím na tvé otázky odpovídat. Bůh, tak jak ho představuje vaše náboženství, není. Je něco, co bych nazval v tvé terminologii jsoucnem. Něco jako supervize nad počítačovou sít, to je ti asi bližší. Je to bytost nebo spíš kolektivní vědomí, nekonečně laskavé a plné času. Je všude a nikde. Já ho vnímám, ale ty nemůžeš. Občas cítíš jeho dotek, ale neumíš ho rozpoznat. Neboj, zabít se není hřích. Hřích neexistuje. Je to jen porušení vžitých norem vaší společnosti."
Anděl se posunul na posteli a opřel se po Martinovu vzoru o stěnu. Nohy složil pod sebe jako v tureckém sedu. Povzbudivě se usmál a utichl. Pozoroval svého společníka s chápavým pohledem a dával mu čas vstřebat svoje slova.
"Bude lepší, když se budeš ptát nahlas."
Martin se pohnul, jako když se budí ze snu a znovu se podíval na andělsky krásnou tvář a na laskavé modré oči. Cítil jak se uklidňuje a jak i jeho myšlenky přestávají pádit.
"Je to na mě trochu hustý, víš? Přijdeš si sem ve chvíli, kdy chci se vším skončit, řekneš, že jsi anděl a chceš si se mnou povídat, pak zjistím, že mi vidíš do hlavy, sedneš si ke mně a říkáš, že mi nechceš zabránit spolknout zbytek a ještě ke všemu jsi tak hříšně krásný," řekl Martin a znovu sklopil zrak.
Anděl se usmál a pohledem vyzval Martina, aby pokračoval.
Ten už trochu uklidněný a s pocitem, že se snad opravdu nemá čeho bát, pokračoval: "Bolí smrt? Teda, to jsem se zeptal špatně. Myslel jsem, jestli bolí umírání? Co bude potom?"
A přece jen natáhl ruku a pokusil se dotknout postavy anděla. Ruka bez odporu prošla jeho paží. Anděl však už nebyl tak průsvitný.
"Vidíš, říkal jsem ti, že nic neucítíš. Umírání prý bolí, ale já takové vnímání nemám, a tak to nemohu potvrdit. Většina lidí mluví o bolesti, která se nakonec rozplývá v pocitu úlevy. Co je potom, ti nesmím říct. Promiň, i my andělé máme pravidla, která se nedají porušit. Ani kvůli tak milému klukovi, jako jsi ty, Martine," odpověděl návštěvník.
Ukázal se na láhev s caoca-colou, postavenou na stole, a promluvil: "Také se na něco zeptám. Jak to chutná? Pijete to skoro všichni a zdá se, že rádi."
Martin se rychle natáhl pro láhev a podával jí andělovi: "Ochutnej. Je to dobré. Chceš skleničku?"
Anděl odmítavým pohybem ruky tuto možnost zamítl: "To nemůžu. Tohle tělo není hmotné. Napij se ty a já si vychutnám tvoje pocity. Prosím."
Martin odšrouboval uzávěr a když dával láhev k ústům, vzpomněl si, proč ji má na stole, hned vedle opuštěného talířku. Ale i tak se napil, a pořádně dlouze, aby anděl měl dost času vstřebat její chuť.
Jeho návštěvník se zatvářil blaženě: "Moc dobré. Škoda, že nemám tělo. Také bych to zkusil."
Zašrouboval láhev a pátravě se podíval na anděla: "Jak jsi starý?"
"Ani vlastně nevím. Řekl bych, že jsem tu od úsvitu vašich věků. To se nesnaž pochopit, je to za hranicí chápání lidí," odpověděl trochu zasněně anděl.
"Měli bychom si promluvit o tom, proč jsem tady. Porušil jsem kvůli tobě pravidla. Ne, nečerti se! Už vidím, jak se ti v hlavě připravuje furiantská odpověď: Nikdo tě k tomu nenutil. To ani neříkej nahlas, bylo by mi to líto. Máš ty vůbec představu, jak moc tím ublížíš blízkým lidem? Tvá máma z toho asi zešílí a táta bude do konce života přemýšlet, kde udělal chybu. A Roman bude žít s pocitem, že je to kvůli němu. Hodně ho to změní a už nikdy nebude tím pohodovým klukem, jakého jsi znal. Jen ty z toho vyjdeš jako vítěz. Za tvou chybu zaplatí lidé, kteří tě mají rádi. Doplatí na tebe. Jsi si toho vědom?"
Andělův tón se v průběhu těchto vět lehce změnil.
Udělal malou odmlku a dal zmatenému Martinovi trochu času na reakci.
Když ten nic neříkal, pokračoval: "Romana jsi zaskočil a on nevěděl, jak reagovat. Teď ho to mrzí a schází mu vaše kamarádství. A neboj, nic neřekne ani na mučení. Poslední dva týdny visí na internetu a hltá všechny informace o gayích, které dokázal najít. Ještě nikdy se s nikým jako si ty nesetkal."
Martin se díval na svého společníka a hlavou se mu hnal uragán. Roman! Můj kámoš od dětství. Moje tajná láska. Ten sportovec plný energie a klukovské vůně. Cítil pálení v očích a snažil se zvládnout náhlý příval emocí. Anděl mlčel a poslouchal vír myšlenek v Martinově hlavě. Prožíval s ním jeho nával pocitů.
Víření myšlenek se zpomalovalo a anděl pokračoval: "Vy lidé máte tak trochu právo na sobeckost. Jste už takoví. Teď poruším ještě jedno pravidlo. Když dnes vše ukončíš, o hodně přijdeš. Je ti šestnáct let a v hlavě máš nenaplněné tužby. Připadáš si úplně sám na celém světě, zbytečný a zapomenutý osudem v panelákovém bytě malého města, bez nároku na lásku. Nevidíš žádnou naději v budoucnosti. Je ti zle ze sebe i ze světa, který tě nechápe. Vím dobře, proč jsi ve skutečnosti udělal ten průšvih s trávou. A proč ses nechal chytit. Bylo to volání o pomoc, o pozornost. A nemysli si, našel se někdo, kdo to pochopil. Tvůj táta. Netvař se tak překvapeně - proč myslíš, že ti za měsíce koupil ten skútr a proč spolu najednou chodíte na ryby? On tě má rád. Něco už tuší, ale nechce o tom začít mluvit první. Ty mu moc nepomáháš," řekl anděl a zahleděl se do dálky.
"Zrovna sebou hází u babičky na posteli a nemůže zabrat. Odjížděl s pocitem, že se s tebou zase něco děje. Zítra přijedou brzy. Táta je nervózní. Takže jestli to chceš udělat, tak sebou hoď. Jinak tě zachrání a půjdeš na psychiatrii. Copak? Nemáš už odvahu?"
Anděl se naklonil nad talířek a počítal tablety: "Hmm, třicet šest, to bohatě stačí. Je to jisté. Za šest hodin si se mnou můžeš promluvit skoro z očí do očí. Ale řeknu ti ještě jedno. Je jeden kluk, co si připadá zbytečný jako ty a také čeká na toho pravého. Jestli to spolkneš, nikdy se nepotkáte a on bude dál nešťastný. Tak jako jsi ty. Máš právo na svobodné rozhodnutí. Tak se rozhodni."
Andělův obraz se lehce zachvěl.
Podíval se na své paže a pokračoval: " Já už dlouho neudržím tohle tělo, bráško, tak promiň, jestli jsem na tebe trochu moc rychlý. A čeká na mě trest za porušení pravidel. Jen jednou za váš život vás může anděl oslovit a já to už udělal. Ano, vím, že si to nepamatuješ. Ale vzpomeň si, jak ti máma vyprávěla, jakou hrůzu zažila v porodnici. Nechtěl ses nadýchnout. Byla tak hrozně zoufalá! Její bolest se mnou hnula a promluvil jsem s tebou. Uvěřils mi už jednou a nadýchl ses. Přál bych ti zažít to její štěstí, když jsi začal křičet. Zaplavilo mě jako vlna. Víš, byl to moc těžký a dlouhý porod a doktor příliš váhal. Bylo nás tehdy na sále víc. Anděl toho doktora tam byl také, protože ten zajíc propadal naprostému zoufalství a zničil by se tvojí smrtí. Nedokázal by se už nikdy postavit k pacientům. Tys nás vždycky proháněl, bráško."
Martin seděl nehnutě a řinuly se mu bezhlesné slzy. Jako v transu viděl za mlhavým závojem andělskou tvář svého společníka. Připadal si jako nahý...
Pláč! Osvobozující pláč. Jak dlouho neplakal. Jak dlouho to dusil v sobě. Nyní mu tekly proudy slz nad maminčiným strachem, tátovou intuicí, Romanem a nad ním samým. Nad ubohostí svého sobectví, nad andělem, který kvůli němu porušil pravidla a přišel na zem...
Anděl seděl na své straně postele a soucitně hleděl na Martina. Konečně se odblokoval, kluk jeden nešťastný. Jak je někdy těžké směřovat lidské osudy. Tenhle ale stojí za to. Vykoná toho v životě hodně a ovlivní hodně lidských osudů. Pomůže tisícům lidí svým talentem a svou pracovitostí. Má dar, o kterém ještě neví, a v neposlední řadě je to moc milý a hodný kluk. To mu vydrží po celý život...
Anděl vnímal, že se Martin již rozhodl a že jemu samému moc času v lidské podobě nezbývá.
Proto znovu promluvil: "Martine, je čas! Musíme se rozloučit. Můj pobyt tady končí, podívej se na mě ještě jednou, prosím."
Martin si utřel tričkem oči a podíval se na anděla. Jeho tělo bylo zase průsvitné a kontury se malinko chvěly.
Vyhrkl: "Počkej ještě! Uvidím tě … někdy?"
Odpověděl mu slábnoucí hlas ztrácející se postavy: "Budu s tebou každou chvíli tvého života. Klidně každému říkej, že máš svého anděla strážného. Nebudeš lhát, bráško."
Průsvitná postava anděla se rozpouštěla v světelný vír, který se ztrácel zpátky do prostoru.
Jen jeho andělský hlas i když už jen slabě a s ozvěnou zněl pokojem, řekl poslední slova: "Martine, jsi hodný kluk, ale měl jsi v životě docela smůlu. Nechávám ti tady na zemi dar a bude jen na tobě, jak ho dokážeš využít. Chvíle, které jsme spolu dnes strávili, ti zůstanou v paměti. Martine, nezapomeň…"
Nadpozemské světlo se vytrácelo do ztracena a Martin osaměl. Zavřel oči a začal znovu plakat. Jeden cíp světelného roje zasáhl něžně Martinovu uplakanou tvář, něco jako pohlazení na rozloučenou - dotek anděla…


Neochotně se probouzel. Připadal si jako po flámu. Opatrně otevřel oči. Prudké světlo ho slepilo. Slunce. Deštivý den i ponurý večer byly v nenávratnu jako špatný sen. Posadil se na posteli. Seděl v rozsypaných tabletách, oblečený na zválené posteli. Paměť se mu začínala vracet. Podíval se na dopis na rozloučenou a rázem byl docela probuzený.
Kovová pachuť v puse mu připomněla včerejší večer. Anděl! blesklo mu hlavou. To byl sen? Tak živý, že by dal ruku do ohně za to, že se to stalo. To asi ty prášky. Usnul jsem po prvních čtyřech jako špalek. Ale na tvář anděla si vzpomínám docela přesně, i na podivný rozhovor...
Vymotal se z postele a začal sbírat tablety. Pohled na hodiny ho trochu šokoval. Je poledne, prospal dvanáct hodin. Rodiče se vrátí za tři hodinky! Letěl do koupelny a pod sprchou přemýšlel o podivném živém snu. Ta tvář, ta andělská tvář, mu nešla z hlavy.
Oblékl se rychle a vyrazil z bytu. Musím dojít pro pití, jinak bude táta zase prudit. Před domem si všiml stěhovacího auta. Aha, byt po paní Bartáčkové se zaplní. Už bylo na čase. Letěl do obchodu pro kartón minerálky a rychle domů. Tolik toho musí stihnout, než se vrátí rodiče!
Bral schody po dvou… a srážka byla neodvratná. Vletěl přímo do člověka, který vyšel z bytu po Bartáčkové. Náraz byl pořádný. Vykoktal omluvu a konečně se podíval, do koho to vlastně vrazil. Podlomila se mu kolena leknutím. Narazil do svého anděla!
Naproti němu stál asi tak šestnáctiletý kluk s vlnitými vlasy a tváří z jeho snu, pokud to tedy byl sen. S Martinem to pěkně zamávalo a musel se chytit zábradlí.
Mladík ho zachytil a s vyjeveným výrazem se zeptal: "Jsi v pohodě? Není ti nic? Promiň, nedával jsem pozor. Já… mám toho ještě hodně…"
Ukázal palcem za sebe a rozpačitě se vydal po schodech dolů ke stěhovacímu autu. Martin zůstal stát u zábradlí a pevně se ho držel. Ten hlas!!! Ten jsem poslouchal dnes v noci! Ty oči!
Odploužil se další patro ke svému bytu a pokoušel si srovnat myšlenky v hlavě. To přece není možné, byl to jen sen!


Dál dopovím ten příběh já. Martin se za chvilku vrátil a nabídl mi pomoc při vynášení věcí z auta. Celou dobu na mně divně díval a já si uvědomil, že je mi v jeho společnosti moc dobře. Stali se z nás kamarádi a později i intimní přátelé. Po půl roce od té srážky na schodech jsme spolu strávili první společnou noc. Bylo to na horách a já se cítil naprosto šťastný. Martin ležel unavený naším milováním vedle mně v pokoji horské chaty a začal mi vyprávět tento neuvěřitelný příběh.
Konečně jsem pochopil, proč mi říká, bez ohledu na mé vlastní jméno, Angel. Celý zmatený jsem poslouchal jeho příběh a uvěřil mu, tak jako všemu, co mi kdy říkal.
Našich společných nocí i dní následovalo bezpočetně a všechny byly provoněné láskou a vděčností andělovi, který tak prozíravě zasáhl do našich osudů. Prožili jsme s spolu tři krásné roky a musím říci, že to byly nejhezčí roky mého dosavadního života. Pak přišla vysoká a naše cesty se rozešly. Dnes je Martin uznávaným lékařem.
Nedávno jsem zašel do kostela. Seděl jsem za parného dne v lavici a vychutnával si chlad katedrály. Rozhlížel jsem se po výzdobě klenutého stropu a při pohledu na buclaté andělíčky si vzpomněl na příběh svého přítele. A najednou, snad se mi to jen za zdálo, jeden z těch buclatých andílků obklopujících Pannu Marii na mě spiklenecky mrknul.
V tu chvíli jsem pochopil, že každý máme svého anděla strážného a že ten slíbený dar byl vlastně darem pro nás oba. Tak jasné andělské znamení nešlo přehlédnout.
A Martin ho nepřehlédl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama