Anděl 1/2

15. června 2008 v 16:32 | Májushe und Nikolette |  *- -*slashe povídky*- -*
mno...tohle je prvni povidka na nasem blogu...zaciname jemnou procitenou povidkou....preji krasne poctenicko...
.................................................................................................................................................


Tento příběh mi před mnoha lety vyprávěl můj přítel. Dojímavý, až neskutečný příběh, se nesmazatelně zapsal do mého podvědomí a tak trochu změnil moje vnímání reálného světa. Neměl jsem nikdy důvod mu nevěřit. Ale posuďte sami:


Toho říjnového dne kapky deště vytrvale bubnovaly do parapetu okna, stékaly po skle a plnily pocitem vlhka celý kraj. Šedá obloha plakala s vytrvalým smutkem nad tím, k čemu se dole schylovalo. Martin stál v koupelně před zrcadlem a mechanicky dokončoval hygienu. Pečlivě se pokusil učesat neposlušné vlasy a tak jako vždy to nakonec vzdal. Už na tom nezáleží....
Naposledy zkontroloval své vzezření, zhasl a o odešel prázdným bytem do svého pokoje. Sedl si na ustlanou postel a vzal do ruky krabičky s léky. Zaváhal a hlavou se opět rozběhly tíživé myšlenky. Proč zrovna já? Proč nyní?
To už řešil v posledních dvou týdnech snad stokrát a pokaždé se stejným závěrem. Už nechce dál, už nechce klopýtat, chodit se svěšenou hlavou a bát se každého nového dne. Už nechce vítat večer jen proto, že přináší spánek a úlevu, už nechce všem kolem sebe lhát a popírat sám sebe. Už nebude rodičům předvádět svůj exhibiční zájem o spolužačky a hluboko ve svém vědomí ukrývat pravdu. Už nebude utíkat před pozorností holek ke lžím a polopravdám. Někde došlo k chybě a on je obětí obludného omylu přírody. Není jako ostatní kluci a je odsouzený být celý život sám. Pořád jenom sám se svými myšlenkami, bez možnosti dát někomu lásku a od někoho ji na oplátku přijímat...
Otřásl se při té představě a při vzpomínce na páteční odpoledne před čtrnácti dny. To odpoledne strávené s nejlepším kamarádem a vlastně i tajnou láskou. Jak jen mohl podlehnout iluzi, že Roman to pochopí, že by mohl být jako on a za věrným přátelstvím vidět něco jiného?
Chvíle souznění duší byla jen obludnou iluzí s drtivými následky pro oba. Roman mu byl tak blízko, když se pošťuchovali, tak nádherné byly jeho doteky. A pak ta hrozná chyba, číhající ve slabosti okamžiku. V momentě vše ztraceno - přátelství, důvěra i naděje.
Roman pochopil a reagoval dost prudce. Nepomohlo ani Martinovo přesvědčování, že se jedná o vtip. Od té doby se jen rozpačitě pozdraví ve škole na chodbě.
A pořád to čekání, kdy to Roman řekne ostatním. Co ho čeká - posměch, nadávky nebo ještě něco horšího? Ale co může být horší…
Co až se to dozví rodiče a učitelé?
Ne, už nemůže dál!
Vzal do ruky připravený dopis na rozloučenou, který včera v noci napsal. Vysvětlení, prosté důvody a prosba o odpuštění. Jak banální a mockrát opakované klišé. Kolik rodičů už asi četlo takový dopis na rozloučenou od svého syna nebo dcery, pomyslel si sarkasticky. Mnohokrát ho přepisoval a hledal vhodná slova, kterými vysvětlit a omluvit své rozhodnutí.


Pečlivě, tak jako dělal po celý život vše, urovnal dopis na stolku a znovu vzal do ruky krabičky s nápisem Rohypnol. Vymačkal tablety na talířek, který vypadal do té chvíle na stolku opuštěně, bez svého šálku. Pohlédl na uplakané okno a na psací stůl pod oknem. Srovnané doklady, peníze, telefon, hodinky i vkladní knížka od babičky. Maminka nebude mít pomyšlení na takové maličkosti…
A nikdo si nesmí myslet, že to byl jen zkrat, momentální slabost. Za vším je promyšlené a naplánované rozhodnutí.
Ano, je jiný než ostatní kluci. Vnímal to již mnoho let a nejde jen o oblast sexuálního zájmu. Je příliš pečlivý, skoro jako holka...
Vše zatím pokračuje podle plánu. Spolkl čtyři tablety a natáhl kuchyňskou minutku na třicet minut. Takhle to bude lehčí...
Měl totiž strach z umírání, ne ze smrti. Smrt je zapomnění a úleva, umírání je bolest a strach. Věděl, že Rohypnol nejprve způsobí útlum a příjemné pocity a otupí strach. Pak spolkne zbývajících třicet šest tablet. Až přijde konec, bude už spát a nic neucítí.
Snad.
Dobrý plán, pomyslel si s trochou smutné hrdosti.
Cítil, jak mu srdce buší jak o závod a věděl, že to není těmi zelenými oválnými tabletkami. Je to jen jeho strach z umírání.
Nemám odvahu žít a nemám ani dost odvahy zemřít, pomyslel si. Jsem prostě zbabělec ve všech ohledech, slaboch který nemá právo na své místo pod sluncem. Jen tady zabírám místo silným.

Opřel se na posteli o zeď a čekal. Myšlenky zrychlovaly své tempo. To také brzy přejde, řekl si v duchu s úlevou. Ještě pár hodin a bude po všem, žádné trápení se myšlenkami a strachem, co bude dál. Natáhl se a zesílil přehrávač. Ta muzika se moc nehodí k umírání. Představil si, jak v jeho pokoji prohledávají policisté každý kout a také se podívají do přehrávače.Tak tohle poslouchal, řekne si policista otrávený vyrušením z nedělního klidu a zapíše do protokolu titul CD. V duchu uviděl uplakanou mamku a zdrceného tátu... Rychle zapudil tyhle představy a otevřel oči. Oni mi jistě odpustí a pochopí, že jsem nemohl dál. Znovu zavřel oči a snažil se myslet na něco příjemného. Vybavil si letní dovolenou ve Španělsku, večerní pláž a zapadající slunce nad mořem. Cítil znovu tu slanou příchuť vzduchu a viděl ty barvy nad mořem, do kterého se nořilo slunce. Tam mu bylo dobře. Představil si na své kůži znovu teplo písku, na kterém tenkrát seděl.
"Vychutnej si to. Je to naposled," vmísil se do tichých tónů hudby hlas.
Co to bylo? Prudce otevřel oči a rozhlédl se po pokoji osvětleném malou lampičkou. Nic. Že by už halucinace? proběhlo mu hlavou a podíval se na minutku. Uplynulo teprve třináct minut. Pomalu se uklidňoval a opřel hlavu o zeď.
"To se ti nezdálo. Mluvím s tebou, Martine."
Tentokrát vyletěl a rozhlížel se znovu po pokoji. Vyběhl i do sousední místnosti. Nic. Nikde ani stopa po majiteli hlasu. Vrátil se do pokojíčku a zavřel za sebou dveře.
"Nemůžeš mě vidět, Martine, ale jsem tady," ozval se znova hlas.
Martin se roztřásl a zmateně koukal kolem sebe.
"Je tady někdo?" vypravil ze sebe.
"Ano. Už jsem ti říkal, že jsem tady."
Tak tohle bylo už moc. Martin se nepřestával rozhlížet a jeho mozek rychle projížděl možnosti. Halucinace. Skrytý reproduktor. Nic jiného to nemůže být. Ale panika ho zachvacovala a jako lavina se šířila tělem.
"Co kdyby ses uklidnil. Nemůžeš mě vidět a neboj, nejsem ničí hloupý vtip," zněl pokojíčkem uklidňující chlapecký hlas, "sedni si. Chci si jen promluvit."
Martin dopadl na postel, ale zůstával napnutý.
Proboha, proč jsem poslechl?
"Jsi tady? Kdo jsi?"
To jsou tedy hloupé otázky, napadlo ho ihned po vyslovení.
"Víš, ono je to trochu složité. Jsem tady a nejsem. Je to na delší povídání a to chce čas a ten ty už nemáš. Nebo mi ho trochu věnuješ?"
Martinův zrak, který stále pátral po pokoji, dopadl na talířek s tabletami. Pokusil se je nelogicky zakrýt dopisem.
"To nemusíš, vím, co máš v plánu," ozval se chlácholivě znovu sytý chlapecký hlas. "Nebudu se s tebou bavit, jestli mi neřekneš, kdo jsi!" Martin to ze sebe doslova vyrazil a sám byl překvapený, kde sebral tolik kuráže.
"Dobrá, přemýšlím jak ti to říci, abys to dokázal pochopit. Jsem… jsem… anděl. To je tak nejpodobnější tomu, co si dokážeš představit."
Martin nevěřícně zíral do vzduchu, odkud podle jeho odhadu vycházel hlas.
To je přeci absurdní. Odpovídám halucinaci!
"Anděl!? Jako vtip je to dost ubohé. Zkus něco lepšího, Anděli," vyrazil ze sebe konečně.
Místností se neslo ticho. Tíživé ticho, které rušil jen přehrávač. Martin se natáhl a umlčel i ten. Zdravý rozum se hlásil a říkal, že je to celé nesmysl.
Chlapec se do rozpačitého ticha nesměle znovu ozval: "Nic neslyším. Jsi tady?"
"Jsem. Jen přemýšlím, jak ti vysvětlit, kdo jsem. Myslel jsem si, že to s tebou nebude lehké. Vám četli málo pohádek."
"No nevím, kolik mi četli pohádek, ale jsem z toho trochu nesvůj. Jsem snad blázen?" překvapoval opět Martin sám sebe.
"Zkus mi to dokázat. Třeba ti uvěřím."
"Martine, nebuď tak vyděšený. Pohádky sice v krvi nemáš, ale viděl jsi moc hororů. Nejsem zlý host ze záhrobí," řekl ten docela přátelský hlas do místnosti, "chci jen trochu tvého zbývajícího času. Ještě to nevíš, ale dlužíš mi to."
Martin si protřel oči a na moment schoval hlavu do dlaní. Jen klid, jen klid, to se přece musí vysvětlit.
"Proč bych ti měl něco dlužit? Neznám tě! Tak se mi ukaž!"
Po malém zaváhání hlas pronesl další slova: "A víš jistě, že jsi na to připravený, Martine?"
Tak tohle už znělo jako varování. Poslední věta zůstávala viset v prostoru jako vztyčený ukazovák. Uprostřed pokoje se začalo shlukovat světlo, které vystupovalo jaksi odnikud a popíralo tím veškeré zákony fyziky. Martin přitáhl nohy k tělu v podvědomém obraném reflexu a uklidil se do rohu postele. Vyděšeně zíral na světelné divadlo, na vír světla. To se jakoby zahušťovalo v prázdném prostoru a postupně nabývalo obrys postavy. Z prázdných průsvitných obrysů se vyrýsovávala tvář a tělo. Nehmotně reálná postava se stávala křišťálovou skutečností. Martin si přitiskl kolena k bradě a sledoval ten úkaz. Víření světla skončilo a proti němu stál zářící chlapec tak v Martinově věku.
Chlapec se rozhlédl po pokoji a zadíval se na Martina. "Jsi spokojený? Budeš se mnou mluvit?"
V těch slovech už nezněla skrytá hrozba.
Martin si uvědomil, že musí vypadat dost hloupě, skrčený v rohu postele a s vytřeštěným výrazem.
Svůj život budu končit tak, jak jsem žil, pomyslel si masochisticky, jako srab! Zkusil se trochu uvolnit.
"Já tě chápu. Musí toho být na tebe moc. Ale bát se nemusíš, já ti neublížím, na to máš sám sebe," pronesla laskavým hlasem se stopou sarkasmu zářivá chlapecká postava.
"Ani bych nemohl, nejsem hmotný."
"Ty jsi fakt… anděl?" zmohl se konečně Martin zmohl na nějaká slova.
Podíval se na trapně zakrytý talířek před sebou a pokračoval: "Ty jsi mi přišel v tom… zabránit?"
Prohlížel si chlapce, který sám sebe nazval andělem. Opravdu andělská tvář. Krásný mladý kluk, jako by vyskočil přímo z jeho tajných snů. Ta úvaha ho zarazila a vzpomněl si na spolknuté tablety.
Přece jenom halucinace? Pokud ano, pak je moc hezká ta halucinace. Chlapecká postava s rysy mužnosti. Štíhlý, s rouškou kolem pasu, jako antický bůh, pomyslel si. Žádný atlet, ale postavu má krásnou. Ne, to přece nemůže být realita!
"Cítím, že pochybuješ. Hmm, máš pravdu, mám podobu kluků z tvých snů. Musel jsem zvolit nějakou podobu a tahle se mi zdála nejlepší a tobě blízká. Podívej, i křídla mám - kvůli tobě. Takhle si přeci představuješ anděla."
Anděl se natočil z profilu, aby si Martin mohl všimnout i křídel. Ten si stačil prohlédnout křídla i pevný zadeček decentně zakrytý přiléhavou bílou rouškou.
"Říkal jsem křídla!" ozval se trochu dotčeně anděl.
Martin sebou trhnul a uvědomil si, že anděl se na něj nedíval a přesto věděl, kam směřuje jeho pohled.
Následovala trochu vystrašená otázka: "Ty mi vidíš do hlavy?"
"Vidím. Přede mnou nemáš tajemství, Martine. Vím o tobě všechno od chvíle, kdy jsi byl počat. Znám tvé myšlenky, činy, trápení i radosti. Byl jsem s tebou vždy, po celý tvůj krátký život. Já jsem anděl - chápeš?"
Chlapec se otočil zpátky k Martinovi a zahleděl se mu do očí. Jeho pohled říkal vše.
To Martin nevydržel a uhnul pohledem. Hlavou mu prolétlo, co všechno ten anděl musel viděl. Proboha! Bylo mu trapně. Viděl i to, jak jsem šmíroval u okna klukovských šaten fotbalového klubu a večer si v posteli… nebo co dělám každý večer v koupelně, nebo jak jsem mámě kradl z peněženky…
"Klid, Martine. Nic se neděje. Víš, co jsem toho už viděl? Tohle je docela milé, protože ti to šlo od srdce. Zapomeň na to. Tou peněženkou se netrap, ona máma to dělala také. Nechceš si promluvit o těch tabletách, co schováváš pod dopisem na rozloučenou?"
Martin se chopil talířku a přitáhl si ho na postel: "Tak přeci! Přišel jsi mi v tom zabránit!"
Anděl se usmál: "Aha, už mi věříš. Nebuď jako malý. My andělé nelžeme, ani to neumíme. Jen jsem chtěl o tom s tebou mluvit a pak to bude na tobě. Jsi svobodný člověk a je to tvé právo. Ostatně, je to jediné právo, které ti nikdo nemůže vzít. Jen ty musíš vědět, jestli je to na tebe moc."
Párkrát přešlápl, jako když mu vadí stát na jednom místě.
"Hele, můžu si sednout k tobě? Nejsem na tělo moc zvyklý a docela mě to unavuje," dodal lehkým tónem.
Martin vyděšeně vzhlédl. Chce mi sebrat ty tablety! Ale říkal přece, že neumí lhát...
Ukázal na opačnou stranu postele a řekl: "Tak si sedni, ale nic víc!"
Pak sledoval, jak anděl obešel stůl a s úlevou si sedl. V jeho pohybech byla dávka elegance a grácie. Martin si uvědomil, že matrace se vůbec nepromáčkla. No, je to anděl a moc neváží. Mohl si teď zblízka prohlédnout andělovu tvář. Opravdu moc hezký kluk, do všech detailů. Dokonalá iluze. Má i chloupky na nohách a náznak knírku a to tělo je opravdu andělské... Jestli tohle je posmrtný život …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama